Jedna z prvních a takových těch zásadnějších akcí, které jsme s Maruškou a s Mojmírem společně podnikli, a to vlastně jen pár dnů po našem osobním seznámení se na setkání Dieržavy Czechaslavakia v hospodě u Jelena na náměstí v Drahotuších, bylo to, čemu říkáme “kolíčkování”. Víte, co to je tohle “kolíčkování”? Já to teda poprvé nevěděla. No to “kolíčkování” je jiným slovem vlastně označování “státního” území. Kolíčkují se třeba stavební parcely, nebo cesty, nebo trasy energetických sítí a tak podobně, ale kolíčkují se samozřejmě i větší územní celky, jako jsou třeba celé státy, nebo vlastně spíš státní hranice. Ty bílé hraniční patníky, které jsou co deset až patnáct metrů umístěny kolem celé naší korporace ČR nebo SR na jejich hranicích, tak to jsou také kolíčky. Ale ty jsou “jejich”. A oni také kolíčkují, jak jsme zjistili cestou, takže úvaha Marušky a Mojmíra nad tím, že uzavřené trusty nedávno skončili a že je to “území státu” dnes vlastně volné, byla zcela správná, když i oni kolíčkují. Jenže oni si kolíčkují území, které přitom není jejich, ale je naše, protože na něm žili naše babičky a dědové, a prababičky a pradědové, naše maminky a tátové. Na tom území tudíž odjakživa žili ty naše rody, nikoliv ty jejich. A mimo jiné i proto jsme se rozhodli, že si ho taky označíme. Protože území vzniká dle skutečnosti a ta je taková, že je naše po našich předcích, a že se nám ho parazit dnes snaží zkrátka ukrást.

Video z nejsevernějšího bodu:

Video z nejjižnějšího bodu:

A tak jsme si tu naší zemi, naší Dieržavu, naše Československo do třetice, označili ze všech světových stran.

Myšpule