Dnešní příspěvek je vlastně jen taková malá ochutnávka z připravované knihy od Myšpule s názvem „Od občana k čelovieku aneb životní příběh Zdeňka Mojmíra Ponerta ze stejnojmenné kapitoly týkající se sebeurčení občana, jako člověka, jako přeživšího potomka národa Československého.

Každý člověk má právo na sebeurčení, jenže toto sebeurčení je přitom ve skutečnosti mnohem víc, nežli “jen” nějaké právo člověka. Toto sebeurčení totiž tvoří samotný základ svobodného života jednotlivce i národa. Sebeurčení je rovněž odvaha říci ne tam, a pokaždé, kde se již citelně překračují naše hranice. A všechno to, co se od roku 2020 dělo po celém světě, všechny ty jejich útoky biologickými zbraněmi na vlastní občany, na obyčejné, a samozřejmě že zcela nevinné lidi, ta jejich neustálá mediální psychologická válka, ale i to nepřetržité šíření propagandy a strachu, to všechno bylo pro spoustu lidí už dost přes čáru, to už bylo velmi výrazné překročení jakýchkoliv hranic.

Vlastní sebeurčení se takto přitom stává tvořivým činem – tedy konem, který je vědomý, bez podřízení se komukoli, ale také bez jakékoliv vlastní nadřazenosti. Tohle “sebeurčení se” tak je vlastně tou jedinou zákonnou cestou vedoucí opravdu až ven z našeho otrockého občanství. Ovšem tím vůbec nejvíce devastujícím nástrojem šířícím dnes tu jejich doslova vražednou ideologii se stala samozřejmě televize, ze které se zkrátka hrnul proud ryzí propagandy 24/7, jen občas byl přerušený nějakým naprostým nesmyslem.

Čím více zvrácenosti, úchylnosti a nebo násilí v něm bylo, tím samozřejmě lépe. Nebylo zkrátka nic, co by se dnes nedalo zneužít proti naivním občanům, pod vlivem brutální propagandy navíc stále více poslušným až leckdy přímo submisivním. Vše co bylo svobodné, volnomyšlenkářské, ale i jen třeba lehce avantgardní, tak bylo naprosto nežádoucí. Občané zkrátka měli jen slepě poslouchat psychopaty ve vládách, věřit jejich lžím, držet hubu a krok a jednou za čas si za to mohli hodit číslíčko do bedýnky se státním znakem.

Ovšem to nejdůležitější byla samozřejmě jejich naprostá poslušnost a hlavně totálni závislost na systému. Proto se objevovali občas zcela nové, uměle vyrobené lidské i zvířecí nemoci, jako byl třeba právě ten jejich smyšlený Covid, prasečí mor, nebo dnes stále častější ptačí chřipka. Ta se objevila tehdy, když bylo potřeba povraždit občanům veškerou drůbež, aby se náhodou nestali trochu více nezávislými a společně s tím také rovnou trochu podpořit oligarchický korporát. Protože když kuře, tak jen od Babiše!

Propagandou je nám již úplně od malička vymývána hlava třeba tím, že každý člověk musí být občan, a že naše občanství zaniká vždy pouze vznikem nového. Už to jejich vítání občánků o tom hovoří docela jasně. A všimněte si, že zrovna na vítání občánků se nezměnilo vůbec nic ani se změnou režimu o 180 stupňů. Komunisté vítali malé občánky do socialistického Československa, a ti dnešní soudruzi vítají nové občánky úplně stejně. Jenže toto zaniknutí občanství pouze se vznikem nového přitom není vůbec žádná pravda a důkazem by mohla být neexistence statusu občanství u elit. Myslíte si, že třeba Rotshieldové, Rockefellerové, nebo ať nechodíme tak daleko, tak třeba náš pan kníže Schwarzenberg , myslíte si, že jsou to také občané? Jsem si naprosto jistá tím, že nejsou. Je v nás totiž jen zcela záměrně vyvoláván dojem, že být občanem je vlastně naše povinnost, a že bez občanství a občanského průkazu, či jinak řečeno dokladu “totožnosti” ovšem přitom de facto jen klubové kartičky fan clubu veřejnoprávní společnosti Česká republika, se dnes nedá vůbec žít.

To ale samozřejmě taky není pravda. Ono totiž svázat doklad totožnosti s občanským průkazem je opět jen další ďábelsky geniální plán, sloužící samozřejmě pouze a hlavně ke svázání člověka do občana, a to co možná nejpevněji. Proto se tomu říká manipulativně průkaz totožnosti, protože tu jde hlavně o naše ztotožnění se s právní fikcí osoby-občana, vedené pod jménem (tedy vlastně jen uměleckým dílem “majitele státu, či vlády”, je-li to psáno jen velkými písmeny, to bude vysvětleno v kapitole “Průvodce moderním otroctvím”) x y a číslem xxxxxx. A propaganda ta zase v nás jen vytváří dojem, že být “občanem” je nejenom naše povinnost, ale že je to kdovíjak skvělé, že každý chce být přece občanem, ale jen někteří si toto privilegium zaslouží, že být občan jedné země je lepší, než být občan nějaké jiné země atd., hlavně abychom se nezačali pokud možno nikdy šťourat v tom, jak to je doopravdy a co to vlastně ve skutečnosti je ten “občan”.

Jenže pravda je taková, že naše občanství je vlastně jen dobrovolné, není povinné, i když to tak může vypadat, ale ono vzniká teprve na základě naší vlastní žádosti o občanský průkaz., který po splnění zákonných podmínek pak milostivě od systému dostaneme. A právě tudy vedla ta Mojmírova cesta mino ně, tedy nikoliv mimo systém jako takový, ale mimo režim politických stran a hnutí, které dělají celý ten náš současný systém tak nelidský, nebo spíše nečlověčí, zvrácený, zkorpumpovaný a nespravedlivý. A náš “občanský průkaz” otroka bez okovů je “legitimace”, kterou všichni jeho držitelé legalizují celý současný systém a režim politických stran a hnutí, je to tedy ona smlouva, kterou nikdy nikdo neviděl, že se dobrovolně podřizujeme jejich “zákonům” a “právu” tedy vlastně Římu. Právě sebeurčením přitom ale lze tyto neviditelné řetězy a pouta svazující člověka do občana roztrhnout a člověka z občana tím vysvobodit.

Sebeurčení se přitom netýká jen člověka, či občana, ale týká se také celých národů. Téma sebeurčení člověka a národa přitom není nijak těžké, jen možná vypadá na první pohled poněkud složitě, protože skutečnost bývá zcela záměrně zamlžená, potlačovaná a vysmívaná systémem, který zkrátka nechce, aby se lidé či celé národy stavěli do své podstaty, tedy aby se sebeurčovali. Protože hromadným sebeurčením reálně jakémukoli režimu hrozí ztráta všech těch občanů, kterým to díky tomu všechno dojde. Sebeurčení národa je vlastně jen vyjádřením společného bytí, existence, které předchází jakékoli politické režimy či hranice.

Ale národ není výtvorem politického režimu či státu, proto národ nelze zrušit ani ustanovit zákonem, zatímco “lid” a “občan” zákonem zrušit, či ustanovit lze. Proto si československý lid klidně zákonem zrušili. To, že byl právě lid ústavou určen jako držitel opravdové státní moci, což se jim teď s tím podvodem převedení státu pod korporaci, vůbec nehodilo do krámu. Sebeurčení je jako ta nejvyšší podstata a pocta bytí, je to ten nejvyšší úkon, jaký člověk může vykonat. Šlo vlastně jen o projev poznání, že jsme vědomým člověkem, nikoli jen nějakým objektem systému. Sebeurčení tak není právním aktem, ale je duchovním činem, návratem k té bytostné podstatě každého člověka, kterou nikdo na světě nemá právo žádnému člověku vzít.

Právo na sebeurčení je právem záručeným každému člověku Listinou základních práv a svobod, přijatou OSN. Sebeurčení není jen nějakým aktem vzdoru, jde o stav vědomí. Vědomí toho, že náš život neodevzdáváme do rukou systému, který nás nezná, ale do vlastního srdce, které si tím vzpomene na svojí hodnotu a hodnotu vlastního života. Měli bychom si vzpomenout nikoli na minulost, kterou nám diktovali, ale na vlastní podstatu, která v nás nikdy nevyhasla. Neměli bychom nikdy zapomenout na ten prostý fakt, že nejsme, a ani nikdy nebyli, majetkem žádné instituce, ani státu, ani systému a už vůbec ne jakékoliv ideologie, ačkoliv mnohé instituce, státy či systém se rádi tváří, jako bychom jejich majetkem byli. Nebo se k nám alespoň tak chovají. Když si ale uvědomíme, co je v nás to skutečné, tak všechno to falešné okolo nás se přitom samo od sebe rozpadne.

A právě tohle také bylo přesně to, co si Mojmír uvědomil na své cestě Šemíkem po Československu, při které z každého města, kde se svojí peticí zastavil na hlavním náměstí, zároveň podal trestní oznámení na politiky, kteří nelegitimně rozdělili Československo. Nelegitimně proto, protože to udělali bez mandátu občanů, bez referenda, bez možnosti se k tomu vyjádřit.

Oni si sice zákonem zrušili československý lid, protože právě československý měl dle dehdejší československé Ústavy ve svých rukách státní moc, byl tedy jejím držitelem, ale celý národ zákonem zrušit nemohli, protože národ zrušit zákonem nelze. A jakékoliv odnárodňování, které se dnes přitom všude děje, je dokonce přímo zakázáno chartou přijatou OSN. To je také důvod, proč to odnárodňování dělají takovým způsobem, jakým to dělají, tedy záměrným vítačstvím migrantů, a vytvářením takových podmínek pro migranty, aby se jim všude co nejlépe žilo, aby byli skoro beztrestní a ještě k tomu dostávali různé výhody, prachy, ubytování zdarma, práci, staví se pro ně nové mešity atd.

Zatímco ČR se snažila ustanovit novou republiku jako konstitučně samostatnou, tak SR se vydala cestou “rebrandingu” již existující instituce, bez nové společenské smlouvy. Občané ČR byli možná tomuto rozdělení o něco více nakloněni, než byli občané na Slovensku, nicméně rozdělení v obou zemích nemělo legitimitu právě kvůli absenci referenda, bylo provedeno pouze politiky bez mandátu občanů. V ČR tehdy smlouvu o rozdělení podepsal občan Václav Klaus (židozednář) na Slovensku občan Vladimir Mečiar. A podepsali to tenkrát opravdu jen jako občané, nikoli jako oficiální zástupci obou nových zemí.

Takže v případě ČR byl nový stát založen alespoň trochu demokraticky, sice bez podpory a referenda občanů, ale zároveň také i bez jejich silnějšího odporu, tak ale dnešní SR vznikla jakoby “uvnitř” staré instituce a ještě k tomu proti vůli více než 60% jejích občanů. Což také ovšem znamená, že na Slovensku může být skutečně velmi snadno zpochybněna legitimita nového státu, v Česku teoreticky také, ale bylo by to o něco těžší. Jinými slovy bylo to o nás bez nás, na základě přání někoho “z vnějšku”, čí vůle to byla se lze jen domnívat, ačkoliv lidem, kteří chápou současné procesy probíhající v globálním měřítku by asi mohli chápat odkud “vítr fouká”

Rozdělili možná federaci, nikoliv však Československo. To tedy nikdy nezaniklo, ale jeho existence stále trvá, ačkoliv je to státními orgány popíráno, nebo se o tom alespoň (ne)taktně mlčí.Ta podaná trestní oznámení existují dosud, jsou v rukách pana Hlásenského. To, že úřady na tato trestní oznámení nijak nereagovali, přimělo Mojmíra k tomu, že pochopil, že právě sebeurčení se jako přeživší potomek národa Československého by mohla být ta správná cesta ven z politických intrik, které tu za zády občanů splétali mocní lidé, jenž se bez legitimního mandátu, protože bez souhlasu občanů, v roce 1991 ujali politického vedení obou našich zemí.

Každý z nás se narodil jako člověk. S přirozeným, vrozeným právem na to o sobě rozhodnout sám, rozhodnout o svém bytí, o tom, kdo je, kým je a kam patří. Toto je právo na sebeurčení, nepocházející od žádné vlády, od žádné strany, ze žádného zákona. Jde o nejvyšší právo člověka, hlubší než ústava, mocnější než zákon, je to hlas samotné podstaty bytí. Od malička jsme systémem manipulováni k tomu uvěřit, že jsme jen občané státu, poddaní systému, číslo v registru, jedno kolečko ve stroji. Ale člověk přece není jen to kolečko ve stroji, ani podpis pod smlouvou, kterou nikdy neviděl. Člověk je svobodný, cítící, vnímající a tvořivý. Ale teprve tehdy, když si člověk uvědomí sám sebe, tak právě tehdy začíná jeho svaboda. A to A místo O je tam zcela záměrně, protože SVABODA je vědomá svoboda.

Takže nikoliv revolucí, nikoliv bojem, ale jen vlastně úplně obyčejným, tichým uvědoměním si toho prostého faktu: já jsem. Tichým uvědoměním si prostého faktu bytí, toho, že já jsem člověk, já nejsem jen občan, tímto aktem sebeurčení se vlastně rodí zcela nový svět, ve kterém se člověk setkává s člověkem a to nikoliv přes stát, ale skrze srdce, s respektem a s vědomím vlastní odpovědnosti. Vlastní sebeurčení proto není odmítnutím druhých, je to návrat k sobě samému. Je o vnitřní svébytnosti, kterou nám nemůže nikdo dát ani vzít, jen my sami na ní můžeme zapomenout, nebo si jí naopak připomenout.

Jde vlastně jen o to vzpomenutí si na to, kdo skutečně jsme, když odložíme náš občanský průkaz. A to je to, o co tu jde především. Jde tu totiž o to, abychom se zeptali sami sebe na to, kdo jsme bez našeho občanského průkazu? Jestli pocítíme to, že jsme víc než jen součást systému, tak jsme na správné cestě, na cestě k sebeurčení se jako člověk, na cestě k důstojnému lidskému životu, na cestě domů. Musíme začít každý sám u sebe a národ se v nás probudí sám. A to bylo také přesně to, co Mojmír skutečně udělal.

Důležité je taky si uvědomit to, že my všichni, my přeživší potomci národa Československého jsme na tomto území doma, je to území, které nám přenechali naši rodiče, prarodiče, naše rody. Je jen na nás, jestli si necháme vládnout cizáky, jestli budeme přijímat a poslouchat jejich zvrácené zákony, jejich migranty, jestli na nich budeme energeticky a potravinově, případně surovinově závislí, nebo jestli si na našem území budeme vládnout sami a cizáky z něj vyženeme. Proto je potřeba pochopit, jak funguje celý systém, jak funguje celý ten jejich úžasný a “svobodný” koncentrační tábor jménem kolektivní západ, ve kterém všechno patří jen jim, a ta tzv.”svoboda” a tzv.”demokracie” jsou jen maskýrovky pro totalitu schovanou pod nimi. To pravdoláskaři sice nikdy nepochopí, ale každý trochu normální člověk, který alespoň trochu chápe souvislosti by to pochopit mohl. Zkrátka a dobře, buď budeme nadále jen “baterie” celého toho jejich systému, otroky-občany zvráceného a ulhaného systému, nebo se zkrátka konečně probudíme do člověka, hodíme jim ty jejich zasraný občanky na hlavu a začneme si budovat normální, krásnou společnost, plnou svobodných, samostatných a nezávislých lidí. A my již probuzení lidé jim vlastně dnes jen hrozně kazíme ten “jejich” informační prostor, ten jejich systémový hodinový strojek. Musíme jen probouzet další a další lidi, každý tam, kde právě je a v rámci těch možností, které má k dispozici.

Bylo to všechno tak, že lidi se již opravdu, sice zatím dost pomalu, ale přesto probouzeli, jenže ono to bylo celý dost složitý. Tahle Mojmírova cesta Národního pohybu Mimo ně byl sice naprosto úžasný nápad, dokonale promyšlený plán, jak celý ten psychopatický systém, který byl založený jen na podrazech a lži, nebo na přímém násilí, ve kterém se vše jen zneužívalo proti lidem, zkrátka zcela nenásilně, ale úplně celý shodit, a začít na jeho troskách budovat nový, lepší svět, ale pro změnu teď už hlavně srdcem a myšlenkou, místo pouze penězi. Ale pro mnoho lidí, kteří ještě probuzení nebyli, nebo zatím jen tak lehce, to vše bylo dost nestravitelné, protože koncept správy země Dieržavou Czechaslavakia byl natolik jiný, úplně opačný a tak nebvyklý a mimo jakákoliv současná mainstreamová měřítka, že to bylo pro většinu lidí něco buď zcela nepochopitelného, nebo tak šíleného, že bylo jen velmi obtížné jim naše myšlenky a představy vysvětlovat. Ale jak řekla Maruška, tak jen blázni mohou změnit svět. A stejně nebylo co ztratit, tak jsme to alespoň zkusili.

Protože jestli bylo dnes něco šíleného, tak to byl právě současný systém a politický režim, které byli založeny skutečně jen na samé lži, podvodu a okrádání se nevzájem. Všeho se vyrábělo zbytečně moc, ale tak, aby nic moc dlouho nevydrželo, čím levnější a větší šunty, tím kratší životnost, a tím samozřejmě lépe pro byznys. Na ekologii kašlem, na to tu máme Green Deal a uhlíkovou stopu. Navíc zákony jsou tu jen pro občany, korporace a soukromé instituce tvářící se jako veřejné, státní nebo mezinárodní stáli vždy mimo jejich jurisdiikci. Ty si mohli beztrestně dělat v podstatě cokoliv. Takže zaplavovat celý svět brakem, to bylo naprosto v pořádku, protože byznys a protože prachy, ale hodit plastovou láhev do směsného odpadu byl zločin. Stejně tak jako se mělo brzy stát zločinem jen někam jet autem na benzín, jak se nás snažili přesvědčit ti, co si sami lítali soukromými tryskovými letadly. Vlády dnes chtěli kontrolovat i soukromou konverzaci na nějaké sociální síti, aby tím, jak nám tvrdili, bránili šíření dětské pornografie, ale mnoho vlivných lidí bylo přímo zapojeno do nechutného obchodování s dětmi. Ale to byla přes všechny důkazy samozřejmě jen “konspirace”. Ostatně jako jakákoliv jiná temná pravda současnosti. Pravda byla totiž jen to, co si vymysleli mocipáni, takže když vláda dnes tvrdila, že je něco červeného zelené, tak to bylo zkrátka zelené a každý, kdo viděl červenou a ještě byl tak poctivý, že to řekl nahlas, tak byl hned dezolát, konspirátor a asociální živel. Normální byl dnes jen ten, kdo řekl, že to červené je zelené a nebo ten, kdo raději držel hubu a neříkal nic.

Prachy byli vždy na tom úplně prvním místě v současném žebříčku všude pučícího zla. Právě prachy, respektive ta touha po nich, ta nesmyslná touha po bezcenných papírcích, jejichž vlastnictví dávalo na chvíli falešný pocit obdivu, štěstí, lásky, úspěchu, jenže to vše společně s nárůstem chladné vypočítavosti, ještě větší bezcharakternosti a obvykle i hamižnosti u všech, kteří podlehli jejich falešnému vábení. Jasně, prachy umožňovali konat mnohem víc, ale většinou taky mnohem větších sviňáren, mít dražší káru, větší telku a místo bytu barák a chatu, ale za jakou cenu? Tohle stejně nikdy nikomu žádné štěstí nepřineslo. Navíc to, jak se byli mnozí lidé dnes ochotni úplně klidně a jen za pár korun zaprodat těm i největším sviňárnám a podrazům na druhé, tedy na své bližní, mě naplňovalo stále větším znechucením a odporem. Připadalo mi šílené, kolik lidí bylo dnes ochotno obětovat tu trochu volného času, kterou jim parazit ještě nechal, a celý ho věnovat jen tomu, aby vymýšleli sviňárny na jiné lidi….to já jsem radši chodila na houby….

Myšpule

(kapitola z připravované knihy „Od občana k čelovieku“)